Zkušební Airbus urazil 23 076 km, o 1 474 km víc než rekord z roku 2005

V pondělí 27. července v 7:28 světového času se z letiště v Melbourne zvedl Airbus A350-1000ULR s registrací F-WULR. Přistál v úterý v 7:52 na domovském letišti Airbusu v Toulouse, tedy po 24 hodinách a 24 minutách ve vzduchu. Podle rozboru sledovací služby Flightradar24 urazil 12 460 námořních mil, tedy 23 075,92 kilometru.

Předchozí zápis držel od 10. listopadu 2005 Boeing 777-200LR, který doletěl z Hongkongu do Londýna a naměřil 11 664 námořních mil, tedy 21 602 kilometrů, za 22 hodin a 42 minut. Rozdíl je tedy 1 474 kilometrů.

Nejkratší cesta by k rekordu nestačila

Obě letadla letěla schválně oklikou. Vzdušnou čarou je to z Melbourne do Toulouse 16 888 kilometrů, jenže rekord se počítá podle skutečně uletěné dráhy, a tak zamířila posádka po startu na severovýchod. Stroj přeletěl datovou hranici jihovýchodně od Tongy, pokračoval přes Tichý oceán k Los Angeles, překročil Spojené státy a Kanadu, Atlantik minul jižně od Grónska a přes Británii doletěl do jižní Francie. Tři kontinenty, dva oceány, sedmnáct časových pásem a devatenáct oblastí řízení letového provozu.

Sever Atlantiku nebyl volbou kvůli délce. Kapitán letu, zkušební pilot Airbusu Xavier Pepin, v rozhovoru pro newsroom výrobce vysvětlil, že severní trasa obchází pevně vyhlášené koridory pro linkové lety, které by se do startu nemusely stihnout aktualizovat, a předešla tak nesouladu mezi letovým plánem a tím, co čekají řídící.

Také Boeing v roce 2005 letěl z Hongkongu do Londýna na východ, tedy přes Pacifik a Ameriku, místo obvyklé západní cesty. Jeho let je zapsaný v Guinnessově knize rekordů.

Šlo o test nádrže a klimatizace, ne o show

Letoun MSN 707 poprvé vzlétl 2. června a je vybavený měřicí technikou. Airbus jeho cestu do Austrálie a zpět řadí mezi vývojové zkoušky, ne mezi certifikační. Cílem bylo prokázat, že stroj zvládne 23 hodin takzvaného blokového času, tedy doby od uvolnění parkovací brzdy u odbavovacího stání až po její zatažení v cíli. Aerolinka Qantas počítá pro své budoucí linky s 21 hodinami a 40 minutami čistého letu a k tomu potřebuje rezervu na vyčkávání, odklon a pojíždění.

Druhý předmět zkoušky byla palivová soustava. Verzi ULR odlišuje od běžného A350-1000 hlavně přídavná nádrž v zadní části trupu s objemem 20 900 litrů, díky které stroj doletí bezmála 10 000 námořních mil. Na obou letech byla plná, aby se ověřilo pořadí a řízení přečerpávání mezi nádržemi. Kromě toho se měřila klimatizace a teploty v kabině, protože při jednodenním letu jde o pohodlí stejně jako o techniku.

Na zpáteční cestě sedělo v letounu pět pilotů: tři od Airbusu a dva od Qantasu, kapitáni Andrew Coull a David Summergreene, kteří na A350 létají, ale verzi ULR ještě neznali. K nim dva zkušební technici v kabině pilotů a tři inženýři u měřicích stanic v kabině pro cestující. Piloti se střídali po čtyřech hodinách, ale rotace probíhala každé dvě hodiny, takže se odcházející a nastupující pilot vždy dvě hodiny překrývali kvůli předání.

Nová dvojitá odpočívárna pro piloty, kterou verze ULR dostala právě kvůli takhle dlouhým letům, byla obsazená měřicí aparaturou. Posádka proto spala v osmilůžkovém odpočívadle pro palubní průvodčí vzadu v trupu. Cestující ani palubní personál na palubě nebyli.

Linku Sydney–Londýn čeká ještě rok

Stroj vzniká pro projekt Sunrise, kterým chce Qantas od roku 2027 létat z Austrálie do Londýna a New Yorku bez mezipřistání. Aerolinka si objednala dvanáct kusů. První dodaný stroj se má jmenovat Vega a přijde v dubnu 2027; rekordní MSN 707 zůstává zatím ve zkušebním parku Airbusu a do zákaznické podoby se přestaví později. První nonstop lety ze Sydney do Londýna chce Qantas prodávat od února 2027.

Kabina bude nezvykle prostorná. Do letounu, který v běžném uspořádání pojme kolem 350 lidí, se vejde 238 cestujících: šest apartmá první třídy, 52 lůžek v business třídě, 40 sedadel premium economy a 140 v ekonomické třídě s rozestupem řad 33 palců. Součástí kabiny je i zóna, kde se dá během letu protáhnout.

Symboliku si posádka pohlídala. Krátce po startu přeletěla nad letištěm v Sydney, odkud mají linky vycházet, po dvaadvaceti hodinách letu nad závodem Rolls-Royce v Derby, kde se vyrábějí motory Trent XWB-97, a chvíli nato nad londýnským Heathrow, což je cíl prvních spojů.

Delší lety už tu byly, jen ne tak daleko

Rekord se počítá ve vzdálenosti, ne v čase, a to je rozdíl, který se snadno přehlédne. Časově delší lety existují už osmdesát let: za druhé světové války létal Qantas hydroplány Catalina ze západní Austrálie na Srí Lanku, cesta trvala přes 33 hodin a vezla tři cestující a sedmdesát kilogramů pošty. Posádka i cestující při ní viděli dvakrát vycházet slunce, a odtud pochází jméno dnešního projektu.

Pozornost, kterou let přitáhl, je sama o sobě číslo. Flightradar24 u něj eviduje 3 652 947 sledujících, což z něj podle služby dělá druhý nejsledovanější let v její historii; před ním je jen poslední let Alžběty II. Vlastní cestu do Melbourne, kterou stroj absolvoval o čtyři dny dřív za 19 hodin a 13 minut, tím odsunul na třetí místo.

O rekordu přitom mluví sledovací služba a letecké weby, ne výrobce. Airbus ve svém vlastním textu slovo rekord nepoužívá a označuje let jen za dosud nejdelší, jaký s tímto strojem podnikl. O zápisu do Guinnessovy knihy rekordů, jaký má Boeing z roku 2005, žádný z použitých zdrojů zatím nemluví.

Zdroje

• Airbus: Extending the horizon: Inside the A350-1000ULR's longest development flight
• Airbus: Countdown to the world's longest commercial flights
• Flightradar24: Airbus makes history with the A350-1000ULR
• The Guardian: Qantas tests new ultra long-range Airbus in 17,000km direct flight from France to Melbourne
• Simple Flying: Qantas Airbus A350-1000ULR Flies East On Record-Breaking 24-Hour Test Odyssey
• Wikipedia: Boeing 777 (údaje o rekordu 777-200LR z roku 2005)