Přeskočit na obsah
Magazín Chatujme.cz
Vesmír · aktualizováno 30. 7. 2026 · čtení na 3 min

Na geosynchronní dráhu letí robot, který má satelitům montovat přídavný pohon

Dceřiná firma Northrop Grummanu vypustila 21. července robotickou družici MRV-1 se dvěma rameny a třemi pohonnými moduly. Na geostacionární dráze má cizím satelitům přišroubovat náhradní pohon, který jim přidá šest let provozu. Cesta na místo potrvá deset měsíců.

Start rakety Falcon 9 z rampy SLC-40 na Cape Canaveral
Rampa SLC-40 na Cape Canaveral, odkud MRV-1 odstartoval. Snímek zachycuje jiný let stejné rakety. Foto: U.S. Space Force, foto Joshua Conti, Wikimedia Commons (Public domain)

Když dojde palivo satelitu na geostacionární dráze, skončí. Odletí na takzvanou hřbitovní dráhu a jeho elektronika, která by fungovala dál, se navždy vypne. Firma SpaceLogistics, dceřiná společnost Northrop Grummanu, na to hledá odpověď už léta. V úterý 21. července vypustila zatím nejsložitější kus svého programu: robotickou družici MRV-1, která má satelitům montovat náhradní pohon přímo na oběžné dráze.

Raketa Falcon 9 odstartovala z rampy SLC-40 na Cape Canaveral Space Force Station v 17:15 východoamerického času. MRV-1 se od horního stupně oddělil pětatřicet minut po startu, tři menší moduly ho následovaly v 45., 55. a 65. minutě letu.

Robot, který se musí chytit něčeho, co mu v tom nepomáhá

Podstatná část problému je v tom, že cílové satelity o návštěvu nikdy nestály. Jsou to takzvané nekooperativní cíle: nemají úchyty, nemají značky pro navádění, nemají doky. Byly postavené v době, kdy nikoho nenapadlo, že by k nim někdo přiletěl.

MRV-1 se proto orientuje sám. Používá strojové vidění, lidar, tedy laserový dálkoměr snímající tvar objektu, a infračervené čidlo. Chytit se má dvěma plně kloubovými rameny. Ta nevyvinul Northrop Grumman, ale americká Naval Research Laboratory v rámci programu DARPA nazvaného Robotic Servicing of Geosynchronous Satellites. Nesou označení RAS-1.

Pohonný modul místo trvalého objetí

Náklad tvoří tři moduly Mission Extension Pod, zkráceně MEP. Northrop je popisuje jako jetpacky: jsou to malé krabice s vlastním pohonem, které se satelitu připevní zvenčí a přeberou za něj udržování polohy na dráze. Sám satelit dál ovládá jeho původní majitel.

Každý modul má klientovi přidat šest let provozu. Formulace se u zdrojů mírně liší: tisková zpráva Northrop Grummanu mluví o šesti letech, server SatNews o „až šesti letech“, Via Satellite o „nejméně šesti“. První tři moduly už mají adresáta. Jeden dostane australský satelit Optus D3, zbylé dva připadnou družicím společnosti Intelsat.

Předchůdci museli u satelitu zůstat

Rozdíl proti první generaci je zásadní. Ta se jmenovala Mission Extension Vehicle a fungovala jinak: k satelitu se připojila a zůstala u něj natrvalo, protože ona sama byla tím náhradním pohonem. Jeden stroj tedy sloužil jednomu zákazníkovi.

MEV-1 odstartoval v roce 2019 a 25. února 2020 se spojil se satelitem Intelsat 901. Šlo o vůbec první komerční dokování dvou strojů na oběžné dráze. U Intelsatu odsloužil pět let, v dubnu 2025 se odpojil a už v květnu zamířil k dalšímu klientovi, satelitu Optus D3, kterému pomáhal sedm měsíců. MEV-2 odstartoval 15. srpna 2020 a 12. dubna 2021 se připojil k satelitu Intelsat 10-02.

Třicet zakázek místo jedné

MRV-1 je počítán na deset let provozu a za tu dobu má podle SpaceLogistics stihnout až třicet nainstalovaných modulů. To je proti jedné zakázce na jeden stroj úplně jiná ekonomika, a právě v tom je hlavní změna oproti předchozí generaci.

Družice navíc veze Passive Refueling Module, tedy pasivní tankovací rozhraní. Northrop Grumman ho označuje za první standard pro tankování na oběžné dráze, který schválily americké kosmické síly. Zatím jde spíš o přípravu na budoucnost než o funkci, kterou by MRV-1 hned využil.

Ryan Tintner, viceprezident a generální ředitel divize Space Superiority Northrop Grummanu, to shrnul stručně. V přeloženém vyjádření pro Via Satellite řekl, že nářadí, které je dnes k dispozici, když v kosmu nastane problém, je „velmi, velmi omezené“, a že se to má výrazně rozšířit.

Deset měsíců cesty

Nic z toho se ale hned tak neověří. MRV-1 nevzlétl rovnou na cílovou dráhu. Na geostacionární pás ve výšce zhruba 36 tisíc kilometrů se bude šplhat elektrickým pohonem deset měsíců. Elektrický pohon je slabý, zato úsporný: tah má nepatrný, ale vydrží pracovat měsíce.

Skutečná zkouška tedy přijde až v polovině roku 2027, kdy MRV-1 dorazí na místo, zkalibruje ramena a pokusí se přišroubovat první modul k satelitu, který na to nebyl stavěný. Do té doby je celý program hlavně slibem – dvěma rameny a třemi krabicemi, které stoupají prázdnem.

Zdroje: tisková zpráva Northrop Grummanu, stránka programu SpaceLogistics, SatNews, Via SatelliteSpace Scout.

Diskuse

Zatím tu nikdo nediskutuje. Můžete být první.

Napsat příspěvek

Diskutovat můžete i bez účtu. S registrací se ale příspěvek zveřejní hned a nemusíte pokaždé vyplňovat jméno. Účet už máte? Přihlaste se.

Nezveřejňujeme ho, slouží jen redakci.

Podporuje zápis Texy: **tučně**, *kurzíva*, odrážky, odkazy.

Dál k tématu

Vesmír

Dalekohled Roman je natankovaný, start má 30. srpna. NASA uvádí náskok osm i devět měsíců

Do nádrží dalekohledu Nancy Grace Roman šlo 290 galonů hydrazinu a start má vyjít na 30. srpna. Vlastní materiály NASA se ale neshodnou na tom, o kolik je mise napřed: pozvánka na konferenci mluví o devíti měsících, stránka odpočtu o osmi. Koronograf, který se v přetiscích podává jako přístroj na fotografování planet, je zatím zkouška techniky.

Vesmír

Hvězdu roztrhala černá díra přes 30 000 světelných let od centra galaxie

NASA a astronomové z univerzity v Chapel Hill oznámili 27. a 28. července nález, který se hledal cíleně: hvězdu roztrhanou černou dírou o hmotnosti asi milionu Sluncí, jenže 30 000 světelných let od centra galaxie, kde se takové díry obvykle drží. Zjasnění zachytil v listopadu 2025 přehlídkový dalekohled na Palomaru a ze záplavy dat ho vybral klasifikátor, který autoři přeučili právě na okraje galaxií.