Neštovice do Ameriky přivezli Evropané, ukázal genom viru ze dvou chilských mumií

Že neštovice zavlekli do Ameriky Evropané, tvrdí dějepisné knihy dlouho. Doklad k tomu byl ale dosud jen písemný: kroniky, farní záznamy, popisy epidemií. Sám virus chyběl. To se změnilo 30. července 2026, kdy časopis Science vydal práci The genomic identity of early smallpox in South America – rozbor virové DNA ze dvou lidí pohřbených v severním Chile.

Dva lidé, dva genomy

Ostatky pocházejí z malé osady a jejich stáří autoři kladou zhruba mezi roky 1492 a 1631. V odborné práci je řadí do období inckého a raného koloniálního (v originále „Inca-Colonial“). Právě v jejich tkáních se našly zbytky DNA viru varioly, původce pravých neštovic.

Nález přitom nikdo nehledal. Podle zprávy časopisu Nature tým původně zkoušel software na rozbor DNA a chtěl jím prozkoumat lidské dějiny jedné archeologické lokality v severním Chile. Sekvenoval kvůli tomu DNA obou zemřelých a mimoděk v ní narazil na neznámou variantu neštovic. Spoluautorka Constanza de la Fuente Castro z Chilské univerzity v Santiagu k tomu Nature řekla, že ji nález nemoci „ani nenapadl“, ale že o to je to zajímavější (přeloženo z angličtiny).

Kde chilská větev sedí v rodokmenu viru

Podstatná je poloha nalezené linie v rodokmenu varioly. Podle abstraktu odborné práce jde o dnes vyhynulou větev, která se oddělila kolem roku 1296 – tedy až po rozdělení raně středověkých evropských kmenů, ale ještě před vznikem moderních linií viru. Jinými slovy: chilský virus je potomkem evropského, ne nějaké samostatné americké větve. Autoři to označují za přímý molekulární důkaz, že se neštovice do Ameriky dostaly s evropskou kolonizací.

Rok 1296 je odhad spočítaný z porovnání genomů, ne datum z písemného pramene. Trinity College Dublin, kde působí tři z autorů, mluví o „prvním molekulárním potvrzení, že neštovice byly do Ameriky zaneseny během koloniálního období“ (slova Shigekiho Nakagomeho, přeloženo).

Starších vzorků je pořád jen hrstka

Viry po sobě v zemi skoro nic nenechají, takže srovnávacího materiálu je málo. Nature připomíná, že z doby před 20. stoletím existovaly dosud jen dva zdroje DNA neštovic: sada sekvencí z vikinských ostatků ze 7. století a jediná sekvence z litevské mumie ze 17. století. Genom ze 7. století přitom vypadá docela jinak – tehdejší genom je mnohem větší a má víc funkčních genů než kmeny z 20. století. Virus tedy během staletí geny ztrácel.

Pro srovnání, jak vysoká byla sázka: jen ve 20. století zabily neštovice podle Nature odhadem 300 milionů lidí.

Tempo změn kolísalo podle toho, co se dělo s lidmi

Druhá část práce se netýká cesty viru přes oceán, ale rychlosti, jakou se měnil. Autoři popisují stálé tempo vyřazování genů až do konce 16. století, po něm fázi útlumu a nakonec opětovný vzestup rychlosti záměn v genomu.

Lara Cassidy z Trinity College Dublin to v tiskové zprávě vysvětluje tak, že se vývoj viru výrazně zpomalil právě ve vrcholné době koloniální expanze a velkých epidemií v 17. a 18. století. Podle ní to naznačuje, že virus mohl dosáhnout stavu, kdy se šířil dobře i bez dalších změn – čemuž mohla pomoct i skutečnost, že nově zasažené populace neměly žádnou imunitu. Konec toho klidu tým klade do 19. století, kdy se rozšířilo očkování; jak imunita v populaci rostla, tempo změn viru podle nich znovu stouplo.

Je to výklad, ne měření. Práce popisuje, kdy se rychlost změn lámala, a spojuje ty zlomy s dějinnými událostmi; že je způsobily právě ony, je hypotéza autorů.

Co zůstává nedoložené

Celý závěr o původu stojí na dvou lidech z jedné lokality. Neříká tedy nic o tom, kudy přesně se nemoc po kontinentu šířila ani kolik nezávislých zavlečení bylo – jen to, že virus, který v severním Chile v tomhle období koloval, měl evropský původ. Také se z něj nedá vyčíst, kolik lidí zemřelo; počty obětí zůstávají odhadem z písemných pramenů.

Nature k článku dodává, že historické záznamy kladou zásah neštovic do incké říše zhruba mezi roky 1524 a 1528, tedy ještě před zajetím posledního vládce Atahualpy v roce 1532. Nová práce tohle datování nepotvrzuje ani nevyvrací – pracuje s jinou, širší časovou vrstvou.

Terry Jones, výpočetní virolog z berlínské Charité, pro Nature poznamenal, že o nedávné historii virů nevíme skoro nic a že takové studie jsou vzácným pohledem do minulosti patogenu (přeloženo). Podle nás je na tom zajímavější než samo potvrzení očekávaného to, že po viru zůstal materiál, který se dá dál srovnávat.

Zdroje

• Romero González, B. a kol.: The genomic identity of early smallpox in South America, Science 393, č. 6810, s. 504–508, 30. července 2026
• Freda Kreier: How smallpox reached the Americas: first genomic evidence points to Europeans, Nature, 31. července 2026
• Ancient genomes reveal how European colonisation brought smallpox to the Americas, tisková zpráva Trinity College Dublin, 31. července 2026