Podle otisků chodidel měřil Paranthropus boisei až 1,8 metru, víc než podle kostí

O druhu Paranthropus boisei se dlouho psalo hlavně přes lebku. Velmi robustní lebka, stoličky zhruba třikrát větší než lidské. Jak vypadal zbytek těla, se odhadovalo z několika kostí. Studie zveřejněná 27. července v Proceedings of the National Academy of Sciences obchází kostru úplně: pracuje s otisky, které jedinci nechali v bahně na břehu jezera.

Jednadvacet otisků na jednom místě

Tým vedený Kevinem Hatalou z Chatham University v Pittsburghu a Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku popsal jednadvacet otisků chodidel z lokality GaJi10 v oblasti East Turkana v severní Keni. Stáří určil vulkanický popel v okolních vrstvách na zhruba 1,43 milionu let. Podle autorů je zanechalo osm jedinců, kteří po měkkém bahnu prošli v rozmezí hodin, ne dnů.

Sám druh žil podle agenturního shrnutí Reuters přibližně od 2,3 do 1,2 milionu let před dneškem a živil se travinami, bahenními rostlinami, ořechy a semeny. Žil tedy v téže době jako Homo erectus, se kterým ho zdroje srovnávají.

Z délky chodidla na výšku postavy

Odhad velikosti těla z otisku stojí na tom, že délka chodidla souvisí s výškou i hmotností. Hatala v tiskové zprávě Institutu Maxe Plancka říká (přeloženo): „Velikost otisků odpovídá tělesným rozměrům blízkým člověku – až 1,8 metru na výšku a kolem 75 kilogramů.“ Agentura Reuters uvádí totéž v imperiálních jednotkách, tedy šest stop a 165 liber; přepočet sedí.

Podstatné je srovnání. Dosavadní rekonstrukce podle vzácných kostí vycházely menší a stavěly Paranthropa boisei do stínu jeho současníka Homo erecta. Podle stop je rozdíl mnohem menší. Tým k rozlišení otisků použil postup, který si podle tiskové zprávy sám vypracoval v roce 2024 a který třídí stopy podle anatomie nohy a způsobu chůze.

Osm dospělých, žádné mládě

Druhé zjištění se netýká těla, ale chování. Spoluautor Neil Roach z Harvardovy univerzity k tomu říká (přeloženo): „Že osm většinou dospělých samců Paranthropa boisei zřejmě putovalo pohromadě jako skupina, bez samic a mláďat, naznačuje u tohoto druhu složitou sociální strukturu.“ Dodává, že jedinci mohli žít ve velkých skupinách, kde samci soupeřili o partnerky, ale občas se navzájem tolerovali kvůli bezpečí v nebezpečném prostředí.

Ta druhá věta je hypotéza, ne měření, a jako hypotéza je i podaná – slovem „mohli“. Ze stop se dá vyčíst, kdo kudy šel a jak byl velký, ne proč.

Co zdroje neuvádějí

Dvě věci v dostupných textech chybí a stojí za to je říct nahlas. Ani tisková zpráva, ani agenturní zprávy nevysvětlují, jak tým otisky přiřadil právě k Paranthropovi boisei – kostra u stop neleží a určení druhu je tedy nepřímé, opřené o zmíněnou metodu z roku 2024. Stejně tak neuvádějí, z čeho plyne, že šlo o samce. Server PNAS odmítl vydat i samotný odborný článek, takže tenhle text obojí ověřit nemohl.

Chybí i srovnávací číslo. Zdroje shodně tvrdí, že nový odhad je vyšší než dosavadní, ale konkrétní hodnotu, se kterou se porovnává, žádný z nich neuvádí.

Břeh, kam se chodilo statisíce let

Kay Behrensmeyerová ze Smithsonian's National Museum of Natural History upozorňuje na geologii kolem. Uloženiny stejného typu a přibližně stejného stáří leží podle ní ve dvou místech východní Turkany vzdálených 40 kilometrů od sebe. Pokud se podaří pochopit, jaké podmínky uchování stop umožnily, mělo by se podle ní dát říct víc o tom, proč se hominini k jezernímu břehu vraceli po dobu delší než 100 000 let.

Otisk v bahně je v tomhle ohledu jiný pramen než kost. Kost vydrží miliony let a dá se změřit kdykoli; stopa vzniká jednou, za pár hodin ztvrdne nebo zanikne a zachytí okamžik, který se nikdy neopakoval. Tady jich je jednadvacet za sebou.

Zdroje: tisková zpráva Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii, Phys.org a agenturní zpráva Reuters. Odborný článek má DOI 10.1073/pnas.2530996123.